Proč to dělám?

Po stromech a jiných kolmicích lezu od malinka. Přivedl mě k tomu o 8 let starší brácha. Na stromě jsme byli téměř denně – dalo se tam občas najíst, mohli jsme si nerušeně povídat, vymýšlet další ptákoviny a rodiče to neslyšeli.

Když jsem si sama pořídila dítě, sotva chodil, už visel na laně a lezli jsme „nahoru“. Byly to chvíle, kdy jsme spolu byli jen my dva a syn na to dodnes vzpomíná. Každé dítě to má rádo, protože si nebezpečí ještě neuvědomuje. Ale když si dnes vzpomenu na náš systém jištění (stejný jako s bráchou), jímá mě hrůza. Pak jsem před pár lety zdědila chatu a bylo nutno pokácet nebo přistřihnout pár stromů. Začala jsem zkoumat, jak že to ti profíci na stromy lezou … a zjistila, že to půjde.  A když jsem objevila geocaching a s ním možnost, jak a proč lézt na stromy, zakoupili jsme doma další udělátka, vrhli se na stromolezení a byli spokojení.

Před pěti lety se ale dostavila životní facka ve formě nevyléčitelné nemoci zvané roztroušená skleróza (RS). Na půl roku mě první nápor nemoci vyřadil z provozu. Měla jsem hodně času přemýšlet. A hodně času se vyptávat a zjišťovat, co mě čeká. Prý pravděpodobně vozík. To byla velká rána. Ale nakonec se mi povedlo přecvaknout si to v hlavě a rozhodla jsem se, že mě živou nedostanou 😉 Doktorka mi schválila jakýkoliv pohyb, který mi dělá dobře. A proto opět hurá na stromy. A k tomu jsem si přidala ještě lezení po skalách a ferraty.

Ano, mám určitá omezení. RS je bohužel o únavě, fyzickém vyčerpání a špatné koordinaci pohybů. Někdy to nejde. Vylezu metr a musím dolů, protože už nemůžu dál. Vyrazím na ferratu a půlhodinový nástup na ní mě tak vysílí, že nahoru už nejdu. Vylezu na několik stromů a večer přemýšlím, co ještě zvládnu.

Stromy mi pomáhají si uvědomit, že to pořád ještě jde a že se v podstatě nic hrozného nestalo. Nahoře se rozhlížím a uvědomuju si, že ne každý má to štěstí vidět svět z výšky a provozovat to, co já. Je tam ticho, klid, svítí slunce a někdy mě to přinutí se podívat nahoru a promluvit s těmi, co už tu nejsou. Požádat je, aby na mě dávali pozor. Vysvětlit jim, že se mám dobře a jsem spokojená, i když vím, že mamku by moje diagnóza hodně trápila. Takhle si povídáme jen na stromě a pokaždé se na to těším. Jsem tam jen já a moji rodiče. Ti dole zmizí, lano zmizí a já jsem šťastná.

Jana

1 Comment

  1. Úžasné vyprávění. Sedím a civím na monitor a přestože se slovní zásobou nemám problémy, nevím jak napsat co prožívám. Jano, z tvého příběhu vyzařuje obrovská vnitřní síla, kterou bezpochyby disponuješ. Přeji ti ji tolik, kolik potřebuješ k překonání všech zdravotních i životních potíží. To už není o stromolezení, to už je o hlavě. Měj se moc fajn.Oldam.

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>
*
*